Tak, je to tu, moje finálová řeč – u čeho začít? Nejlepší bude, když to celé odstartuju pořádným varováním. Takže, lidi, bacha – tohle bude opravdu, ale opravdu dlouhý. Píšu tuhle řeč nejen pro vás, pro porotce, ale částečně taky pro diváky, aby konečně měli trochu možnost nahlídnout do toho, co se tady vlastně ty poslední 3 týdny dělo a seběhlo. Takže fakt bacha a radši si na to sedněte – bude to pěkně dopodrobna.

Všechno to začalo zhruba v létě 2015, když jsem poprvý potkal Kellyho na Survivor srazu a v podstatě od tý doby skoro 3 roky odmítal účast v jeho verzi online Surva – měl jsem za sebou 4 hry u Cubbiho a zkrátka jsem neměl pocit, že by mi tahle hra mohla nabídnout ještě něco víc, než co už jsem si z ní vzal (navíc mě vždycky dost děsila Kellyho obsese promícháníma a vytvářením miniaturních kmenů a pitomých twistů všeobecně, nehledě na vražedný tempo, který téhle hře nasadil). Takže… co se letos změnilo, že mě to konečně přimělo si zahrát? Inu, hned na začátku roku mě navnadila účast Jirgena, ale co mě tak nějak utvrdilo v tom, abych to zase zkusil, byla letní účast mé kolegyně z práce a bývalé spolufinalistky z HvsV Lucie (zdravím!), která se na hru po dvou dnech totálně vybodla a stejně se jí nějakým zázrakem podařilo dolézt na 12. místo a tím pádem skoro do sloučení (což mimochodem zjistila před týdnem ode mě, když mi pomáhala nafotit Survivor fotku XD ). Tehdy jsem si řekl – kurňa, to přece dokážu taky, ne? Stačí se tomu věnovat jen o trošičku víc, a bude to v pohodě.

A ono nakonec fakt bylo.

Než se dostanu k samotné hře, zbývá mi ještě zmínit jedna okolnost, kvůli které jsem tak dlouho odmítal Kellyho nabídky a prosby – fakt, že mi v posledních letech fakt nevýslovně sere internetová komunikace a věděl jsem, že když budu hrát, moje sociální hra prostě nebude ideální. K tomu přidejte ještě zkušenosti z předchozích her u Cubbiho (kde momentálně nejsem v kontaktu s žádným z lidí, se kterýma jsem vysloveně hrál a považoval je tehdy za svoje spojence) – v té poslední hře mi to pomohlo vidět hru stylem „stejně ty lidi nikdy už pak neuvidím, tak je jedno, jestli a jak moc je podrazím nebo ne“, tentokrát z toho ovšem byl přístup stylem „stejně o těch lidech už pravděpodobně nikdy neuslyším, tak jak to udělat, aby mě bavilo se s nima bavit“.

Do toho připočtěte ještě celkem náročný pracovní nasazení (kdy krom 5denního volna a víkendů jsem měl být původně v práci každý den do 7 večer), a vyjde vám z toho, že se mi do cesty stavilo mrtě překážek, ze kterých jsem byl leckdy fakt zoufale v piči.

Ehm ehm, no nic, přejděme už k tomu, co je skutečně důležité – ke hře samotné. Hrát se začalo jednoho pondělního večera, kdy jsem z práce dorazil, jak jinak, než 2 hodiny po rozdání kontaktů, a okamžitě mě vyděsilo, jak celej cast vypadá (nic ve zlým, lidi, teď už jsem si na vás zvyknul, ale první dojem byl takovej dost nemastnej neslanej). Během prvního večera jsem si stihnul napsat ani ne s polovinou mého kmene Cozumelu, protože jsem pak musel jít zase rovnou spát, a celou noc a dopoledne v práci jsem pak z toho měl těžkou depku, do čeho jsem to sakra vlezl – prostě, přišel jsem si ve kmeni jako pěst na oko, navíc bez šance navazovat pořádně kontakty, protože i když jsem si začal nosit do práce noťas, abych byl trochu v obraze, co se zrovna děje, fakt jsem u něho nemohl dřepět pořád.

První soutěž o imunitu můj kmen malinko zprznil a dal dohromady hroznou slátaninu, takže se dalo dost čekat, že nás první kmenovka nemine – věděl jsem, že posíláme příšernou blbost, sám jsem se snažil dát dohromady nějaký lepší nápady, ty ale kmen těžce ignoroval (slepice pobíhající s tajnou imunitou kolem krku po ostrově mi doteď mrzí, že si nenašla uplatnění), tak jsem si řekl, no co, děj se, co se dít má. Naštěstí pro mě dorazila záchrana v podobě Gertrúdy (=Karin, odteď jí tak budu říkat, protože jméno Gertrúda mě prostě furt dokola psát nebaví, vždycky hrozně dlouho hledám písmenka), která se mnou jako první začala řešit hru po strategické stránce a natáhla mě do první velké cozumelské aliance, kde se kromě nás vyskytovali Marti, Sára, Klára a Vojta. Byl jsem v tu chvíli rád, že konečně někam patřím, takže i když mi moc nevonělo, že se jako první rozhodli zbavit Therez jakožto nebezpečné „velké hráčky“ (protože když kvůli tomu šli po ní, haló, jakpak to asi dopadne dřív nebo pozdějc se mnou?), šel jsem s nimi do toho, jelikož by mi zkrátka v ničem nepomohlo, kdybych se najednou začal stavět na zadní a snažit se hru řídit podle svého takhle zatraceně brzo.

Druhá soutěž o imunitu mi taky přinesla pár perných chvilek, jelikož podle všeho v našem kmeni nikdo nevěděl, jak má správně vypadat survivorská vlajka (Marti, mám tě rád, ale tehdy mě to fakt odrovnalo – obrázek pláže jako vlajka? NA PLÁŽI? Jediný umělecký dílo, na který se člověk může během měsíčního pobytu na pláži koukat, aby byla zase další pláž? Tvl XD ). Měl jsem ten den odpolední, takže jsem všem hezky polopatě vysvětlil, že na vlajce musí být logo, naše jména a nejlíp něco k Mexiku, když už tam jakože jsme, no, zdálo se, že konečně všichni pochopili, tak jdu v klidu na odpolední, vrátím se a…. málem mě mrdlo, protože naše vlajka, už odeslaná, najednou zase vypadala úplně jinak. Nakonec jsme o chlup vyhráli, ale když polovina hodnotících kritizovala fakt, že nemáme na vlajce ani logo, pěnil jsem fakt neskutečně – ale takticky jsem si to nechal pěkně pro sebe

Třetí kolo a já opět 12 hodin v práci, tentokrát celý den probíhaly mezi kmeny duely na téma Survivor s tím, že vítězové duelů se pak utkali v jednom velké finále, kde imunitu dostali 1 člověk z Cozumelu a 1 člověk z Bonita. Tehdy jsem fakt hodně zariskoval, protože už mě nebavilo, jak všechny soutěže byly vyhraný/prohraný jen o chlup, takže jsem se do toho pořádně opřel a vyházel hezky jednoho po druhým všechny lidi z Bonita – sice jsem si tak na záda nasadil první velký terč, ale bylo mi to v tu chvíli celkem jedno. Aspoň bylo vidět, že tu vůbec jsem.

Co se týče kmenovky toho večera, k původní 6členné alianci se stihla před tímhle hlasováním vytvořit jedna nová, menší, ve které mi bylo i celkem příjemněji, protože se skládala opravdu už jen z lidí, kteří mi celkem seděli – totiž já, Karin, Marti a Fíla. Tím pádem zůstali zcela mimo a na odstřel už jen 2 lidi – nepříliš aktivní Štěpa a trochu více obávaný El Hobo. Nakonec ten večer vypadla Štěpa a díkybohu za to, druhou verzi SáBaju bych už rozdejchával o něco hůř.

Situace v Cozumelu byla v tu chvíli tedy slušně rozjetá a myslím, že jsme mohli konečně začít Bonito porážet… takže se Kelly POCHOPITELNĚ rozhodl nám hodit první promíchání, čímž mě opět těžce nasral. Skončil jsem ve kmeni s Fílou jakožto jediným spojencem, a proti nám takové nenápadné duo Šári-Bajuu. Upřímně, Kelly, celkem i chápu, co tě lákalo na situaci 2:2 krát 4, ale zároveň mě sralo, že Survivor jako takový tím dost slušně posíláš do hajzlu. Na kameny sice nedošlo ani v jednom případě, ale to jen díky neaktivcům a posléze vyhraným výhodám v soutěži o domorodou masku, takže… tvůj problém, dělej si s hrou, co chceš, jako ale, sám ses tím připravil o potencionálně zajímavý hráče v Puldičovi, Jerwysovi a Vojtovi, kteří by nejspíš jinak došli mnohem dál a ty ses nemusel hroutit kvůli tomu, že někdo jako Bajuu dal 5. místo.

K situaci, která byla v Šabafile, toho naštěstí není moc co říct, Bajuu v podstatě nekomunikovala, se Šárkou to bylo o něco lepší, ale taky nic extra, takže to bylo dobrý akorát k vybudování vztahu s Fílou, se kterým nás ta malá procházka peklem slušně stmelila a stal se z něj díky tomu můj hlavní spojenec, se kterým jsem se těšil, že to po sloučení pěkně rozjedem.

Co se během tohohle období týkalo ostatních kmenů, byla situace jakž takž pod kontrolou – v nuBonitu si to Sára s Klárou pošéfovaly a v nuCozumelu jsme sice ztratili Vojtu, ale tím pádem jsme ten kmen už dál řešit nemuseli, protože na El Hobovi nám tehdy nikomu moc nezáleželo.

Jediný problém tak tvořila Gapuvema, kde byli Marti a Gertrúda celkem v pytli, protože Puldič a Verča nad nimi zkrátka měli navrch díky výhodám, které vyhráli v soutěži o masku, a co čert nechtěl, zrovna tenhle jedinej kmen, kterej jsme nechtěli, aby šel na kmenovku, tam najednou musel. Věc byla jasná – Martin nebo Karin ten večer měli skončit, všichni jsme se snažili vymyslet nějakou skulinu, jak ty jejich výhody obejít a obehrát je, ale nedařilo se. V tu chvíli mě dost štvalo, že by nad náma měl Puldič, který byl očividně hlavní bonitovská hrozba, takhle vyzrát a vyhodit jednoho z mých spojenců – navíc se mi donesla informace, že zrovna na mě by si smlsnul nejradši. Byl jsem to nakonec já, kdo vymyslel plán, který jsme ten večer/dopoledne úspěšně provedli – Fíla přešel do Gapuvemy, Martin poslal Verču na Exil a Puldič ukradl hlas Martinovi, pro kterého pak taky hlasoval. Podle všeho jsme v tom měli docela štěstí, kdyby Puldič nehlasoval proti tomu, komu ukradl hlas, Kelly by nejspíš vyřešil remízu nějak jinak (sám nevím, jak by se tahle situace řešila správně, takže jsem rád, že to prošlo tak snadno).

Situace byla tedy pod kontrolou, já byl připraven prohrát další soutěž o imunitu a svým superidolem vyřadit ze hry Šárku nebo Bajuu, aby Gapuvema nešla na další kmenovku (kde by Verča použila svoji výhodu a stáhla se z hlasování, takže by musel jít jeden z mých spojenců, což – nene, ani náhodou), ale co čert nechtěl, Kelly si usmyslel další promíchání. Skončil jsem ve kmeni s holkama, ze kterých jsem neměl nic rozjeto akorát s Verčou, která pořád měla svoji výhodu a když jsme prohráli soutěž, stáhla se z hlasování a nemohli jsme ji vyřadit. Tím pádem jsem si musel vybrat, co dál – neměl jsem na výběr než vyhodit Karin nebo Kláru, se kterýma jsem měl alianci od 2. dne hry, anebo se obrátit proti Šárce a Bajuu, u kterých mě celkem lákalo, že bychom mohli mít tajnou a nečekanou Šabafila alianci. Právě tu jsem nakonec ale zavrhl, protože by stejně nejspíš dlouho nevydržela, a vůbec mi nesedlo, jak se Šárka najednou začala zčistajasna lísat a navrhovat spolupráci po tom, co mě skoro týden v Šabafile prudce ignorovala. Takže Šárka šla a mě začalo připadat, že se všechno vyvíjí až nějak moc dobře – zbývalo 11 hráčů a Cozumel měl proti sobě jenom poslední 4 Boniťany, takže to vypadalo, že je všechno na nejlepší cestě.

Což, jak už teď víme, byl krutě špatný odhad situace.

Čekalo nás poslední kolo před sloučením a Šárka mi těsně před vypadnutím stihla poslat screen, ve kterém Karin psala Puldičovi, že bude potřeba se mě, jakožto obrovské hrozby, do budoucna zbavit. To jsem zase až tak nehrotil, bylo mi jasný, že mu musela Karin něco nakecat, aby jí důvěřoval, ale stejně – o tom, že s Karin nechci jít až úplně do konce, jsem věděl od začátku, a tím, jak jsem jí a Martinovi zachránil kůži při hlasování v Gapuvemě, jsem měl pocit, že jsem jí dostatečně vykompenzoval to, jak mi pomohla na začátku najít si místo v Cozumelu. Navíc se mi ani trochu nelíbilo, jak se rozhodla vyřešit poslední soutěž – Karin v podstatě odmítla jakkoliv se zapojit a navrhla, abychom nechali zadání kompletně na Bajuu, která měla jít jako další a lezlo nám na nervy, jak s námi vůbec nekomunikuje. Sice jsem chápal, že se bojí toho, aby El Hobo nešel proti Cozumelu ve druhém kmeni, kdyby šli na kmenovku (což pak šli a El Hobo proti Cozumelu šel, takže to odhadla správně), ale zároveň mi přišlo její chování trochu moc „cocky“, jakože – kde máš jistotu, holka, že u  nás OPRAVDU půjde ven Bajuu? Měl jsem v tu chvíli vymyšlený plán na likvidaci Karin – kdybychom šli ten večer na kmenovku, Bajuu by pravděpodobně schytala všechny hlasy, já ale měl v plánu použít na ni svůj superidol a vyřadit tak s jeho pomocí Karin. Myslel jsem na tuhle možnost celou noc a celý den a můj instinkt mi říkal, že zbavit se Karin ještě před sloučením a dokud to nečeká, je prostě ta nejlepší varianta. Abych se trochu ospravedlnil, z dob mých her v Cubbivoru mám zkrátka špatné vzpomínky na v podstatě všecky kompetentní hráčky – blondýnky, jelikož v podstatě všecky moje první tři hry ztroskotaly na tom, že se nějaká vyskytovala okolo (zdravím Vixen, Jessin a Susie, ať už jste teď kdokoliv a kdekoliv). Karin zapadala do řady těchhle slečen fakt perfektně (blond, schopná, roztomilá, sladká, v podstatě založila cozumelskou alianci + někdo z Cookových ostrovů, potvrďte mi prosím, jestli si to pamatujete, že se Vixen v civilu jmenovala Karin) a já byl zkrátka odhodlán zaútočit tentokrát jako první.

Což ovšem nevyšlo, náš kmen nunuBonito vyhrál imunitu a ve vedlejším kmeni po zákeřné zradě od El Hoba (pokud se to tak teda dá brát, když El Hobo s náma nebyl v žádné alianci… ale jo, dejme tomu, že to zákeřná zrada byla, aspoň teda v rámci Cozumelu) vypadl jeden z mých hlavních spojenců, Martin.

Tak, a dostali jsme se do sloučení. Byl jsem za to fakt rád, byl to pro mě takový hlavní cíl, který jsem v tu dobu měl a se kterým jsem do hry šel – dostat se alespoň do sloučení a do poroty, abych pak, kdybych si chtěl u Kellyho zahrát znova, nemusel čekat rok a víc na nějakou Non-Jury 2nd Chance III. Taky jsem tím pádem už dosáhl lepšího umístění než Lucie (zase zdravím!), což byl takový druhý cíl, kterého jsem tu chtěl dosáhnout (not sorry!!!). Byl jsem připravený od toho momentu už brát každé další kolo jako takový malý příjemný bonus navíc, svoje jsem měl v podstatě splněno – že bych se mohl nějak probojovat do finále, to jsem v tu chvíli moc neřešil, neplánoval a ani nepředpokládal. Jediné, co jsem chtěl, bylo obnovit Cozumel alianci a pomoct Fílovi, kterému jsem jako v podstatě jedinýmu přál dojít co nejdál. Totiž… rozhodně jsem se těšil na to, jak to my dva společně ve sloučení roztočíme a docela mě zajímalo, jak by ta naše spolupráce dopadla a hlavně jak dlouho by trvala, kdo by se otočil proti tomu druhému zády jako první, no a tak celkově…

Takže si představte, jak velký muselo být moje nasrání, když se Cozumel aliance hned při prvním post-merge hlasování totálně rozpadla na kusy a Fíla byl najednou v hajzlu, pryč. Já tady zůstal akorát s Klárou po boku, dokonce i Karin zradila – sice tvrdila, že to je pro dobro naší věci, už tady Fílu nemít, ale tak jako, to mi bylo v tu chvíli dost jedno, zlato, promiň. Já se v tu chvíli fakt div že nekopal do zadku – můj instinkt měl pravdu!!! Karin měla jít před sloučením! V tu chvíli jsem fakt neřešil, jestli půjdu ze hry hned po ní, zkrátka a dobře jsem chtěl v tu chvíli už jediný – vyhodit Karin jako další.

Ještě ten večer jsem teda rozjel plán na její vyřazení – s takovou malou Fílovou pomocí jsem kontaktoval Miu a povedlo se nám otevřít jí oči ohledně toho, jaká zákeřná taktička Karin je a jak moc nebezpečný by bylo, pustit někoho takovýho až moc hluboko do sloučení. Její likvidace se povedla dokonale a mě se tak zároveň podařilo přežít jediný hlasování, při kterém jsem neměl na krku imunitu – tím, že jsem udělal větší hrozbu právě z Karin. Přesněji řečeno, že se mi povedlo pomoci pár lidem pochopit, o jak moc nebezpečnější hráčka Karin doopravdy oproti mně je.

Hra ale pokračovala, zbývalo nás 8 a mě to celý teprve doopravdy začalo bavit. Bylo mi jasný, že spoléhat se jenom na výhry imunit by bylo pěkně hloupý a krátkozraký, takže jsem musel vymyslet nějaký jiný plán, kde bych byl pro ostatní hráče aspoň nějak potřebný při hlasování a museli by alespoň VÁHAT, jestli je fakt nejchytřejší jít jako po dalším po mě, anebo jestli třeba není lepší zamyslet se nad tím, co jim nabízím já.

V tu chvíli zbývaly ve hře dvě trojkoalice, ze kterých jsem měl největší obavy, že by to tu mohly ovládnout – nechvalně známá aliance Hobo-Sára (kteří jsem předpokládal, že budou chtít držet při sobě, když spolu zároveň hrají ještě jednu hru u Manfreda) + Sářina sestřenka Bajuu, a pak trojka z nuCozumelu, která vyhodila ze hry Martiho, čili Hobo-Mia-Patrick. Jelikož v obou trojicích figuroval Hobo, rozhodl jsem se na celou věc jít přes něj, a tak zatímco Mia pomaličku začínala vyšilovat, že musí jít jako další Sára a jak se bojí jejího vztahu s Hobem, já šel právě za ním, o Miině plánu jsem mu řekl a navrhl takovou malou dohodu – já pomůžu jemu podržet ve hře Sáru a on mě pomůže ve hře podržet Kláru, takže společně s Bajuu jsme utvořili takovou nenápadnou novou alianci (i když kdoví, jestli o tom Sára s Bajuu vůbec věděly, protože všechny záležitosti co se týkalo strategie, probíhaly mezi mnou a Hobem).

V danou chvíli mi bylo v podstatě jedno, kdo ze zbývajících tří půjde ze hry jako první, hlavně když to bude fungovat – navíc bych byl cvok, kdybych si ze svojí pozice začal diktovat jména. Volba padla na Miu, kterou jsme považovali ze větší hrozbu než Patricka a Verču, navíc po její hlavě prahla Sára, takže to bylo snadné domluvit. Zmatek v tom na chvilku udělal akorát Hobo, který odmítl pro Miu hlasovat s tím, že jí dal slib, že pro ni nikdy hlasovat nebude – jelikož ale Bajuu byla ten večer online a nehrozilo, že dostane na kmenovce stopadesátý sebehlas, nijak jsem to nehrotil, i když se mi moc nelíbilo, že by se měl Hobo takhle snadno z blindu na Miu vyvlíknout. Potřeboval jsem však jeho důvěru do budoucna a byl jsem ochotný pro to něco málo obětovat.

Bum, zbývalo nás jenom 7 a přestože byla nová pětka daná do provozu, pořád hrozilo, že by Verča nebo Patrick mohli vytáhnout tajnou imunitu a někoho z nás s ní vyhodit, museli jsme na celou věc jít co nejchytřeji – plus taky byla šance, že nevyhraju imunitu, a já musel dát do provozu nový plán, kde by byla moje osoba v co nejmenším ohrožení. Napsal jsem tedy Patrickovi a podělil se s ním o Miiny obavy z trojice Hobo-Sára-Bajuu a dohodli jsme se, že je musíme rozdělit, dokud na to máme dostatek lidí. Patrick sehnat Verču a já sehnal Kláru, bum, aliance „zbytků“ byla na světě. Zároveň jsem o všem ale průběžně informoval Hoba, jednak proto, aby se to k němu nedoneslo od někoho jiného a on nezačal vyšilovat, že jdu proti němu – zároveň ale taky proto, aby měl pocit, že mám potřebu s ním svoje kroky konzultovat a že potřebuju jeho svolení je podnikat. Všechno běželo jako na drátkách až do chvíle, kdy  po mně Patrick začal požadovat screen mého hlasování jako důkaz důvěry, což mě trochu vyvedlo z rovnováhy – asi jsem byl v Survivor důchodu až moc dlouho, protože něco takovýho po mně nikdy nikdo nechtěl a upřímně mě to zaskočilo, takže jsem pak trochu zazmatkoval a poradil Kláře, aby radši zahrála tajnou imunitu, o které mi jako jedinému řekla, hned jak jí našla po Fílově vyloučení – takže jsem vlastně vyhodil idol z okna jen proto, že mi přišlo, že jde všechno až moc jednoduše a až moc tak, jak chci já, na to, že jsem považován za velkou hrozbu a že se mnou po sloučení skoro nikdo nechtěl spolupracovat.

Jak víme, idol jsme tím pádem úplně promarnili a já čekal, že to budou lidi řešit a půjdou pak Kláře po krku, ale zase se to nestalo. Sára sice byla nakrknutá, že jsme vyhodili Patricka a ne Verču, kterou chtěla ven ona, ale to jí rychle přešlo. Přesto jsem chtěl mít na dalším hlasování co největší jistotu, že s Klárou oba přežijem do final 5, a tak jsme začali dávat s Verčou dohromady přípravy na remízu a případné tahání kamenů, a zároveň se tak opět jistil, že pokud by měla Verča skrytou imunitu a zahrála by ji, tak by to schytal někdo, kdy by mi ve hře vůbec nechyběl – takže jsem Verču přesvědčil, ať hlasujeme pro Bajuu. Všechno opět prošlo a ještě se mi povedlo Hoba překvapit remízou, jelikož čekal hlasování 4:2 – bohužel za dané situace jsme opravdu nemohli s Klárou hlasovat každý jinak, protože by ji to až moc ohrozilo a to jsem nechtěl, protože jsem potřeboval naši alianci pěti dotáhnout do skutečné final 5. Proto taky nakonec nedošlo na tahání kamenů, což doufám, že už teď nikoho nepřekvapuje – další lidi, které jsem chtěl ven ze hry, byly Verča a Bajuu, tak proč bych riskoval tahání kamenů mezi Klárou, Hobem a Sárou, když jsem je všechny chtěl ponechat ve hře?

Dostali jsme se tedy do final 5 v sestavě, v jaké jsem si od blindu na Miu představoval, že se tam dostaneme – sice jsem od toho momentu už nebyl nijak chráněný v případě, že bych prohrál imunitu, ale zároveň se mi podařilo dostat ze hry všechny hráče, kteří mohli mít skrytou imunitu z Bonita a zároveň mi přišli jako největší konkurence do soutěží o imunitu – od té chvíle to bylo pro mě osobně buď anebo, ale risk je zisk a člověk občas musí zariskovat. Původně jsem měl v plánu vyhrát imunitu ve final 5 a donutit Hoba, aby vyřadil jednu z dvojice SáBaju, s tím, že mu přenechám poslední imunitu, protože si přede mnou několikrát zazoufal, že by aspoň jednu chtěl, s tím, že budu mít případně ve final 4 v zásobě Kláru a nejhorší, co se mi bez imunity může stát, je remíza. Docela mě v tu chvíli lákala představa, že bych došel do finále bez poslední imunity a lidi by tak nemohli říct, že bych tam bez nich nebyl (plus mám z doby Vyvolených takové menší trauma z kamer a FAKT se mi mrtě nechtělo natáčet to pitomý video, no, nakonec jsem byl Kellyho blbým twistem donucen to stejnak podstoupit… mno, ty 4 piva to nakonec zachránily, ale znova už bych teda nechtěl). No, a proto tak trochu podezřívám Kellyho, že tím včerejším twistem na závěr se pokoušel otestovat, jak moc po tom skutečně toužím, nemít tu imunitu ještě jednou na krku, ale jako sorry, kámo, to už bylo trochu pozdě. Natočit to video bylo fakt peklo, skupoval jsem rekvizity asi za 500 nebo kolik, a ještě jsem pak musel jít z chalupy pěšky hodinu ve vichřici a zimě na vlak (protože můj bratr je svině a nemohl 3 hodiny se mnou na chalupě počkat nebo mi při tom natáčení třeba i, já nevím, pomoct nebo tak), takže tu hrůzu jsem si odbyl, imunitu zasloužil a je to fakt něco jinýho přenechat imunitu za protrpěný video než za nenatočený

Každopádně zbytek už byl včera celkem jednoduchý, Hobo dodržel slovo a šel ve final 5 se mnou a Klárou proti SáBaju, i když mu v podstatě ani nic jinýho nezbývalo, protože kdyby vyhodil Kláru, musel by pak hooooodně prosit, abych šel s ním do remízy ve final 4 (což, vzhledem k twistu, by stejně nešlo) – takže fakt, že se mi povedlo protáhnout Kláru do finále, beru tak trochu s rezervou, i když jsem za to rád, že se to povedlo. Popravdě, Hobo, a to se na mě nezlob, zrovna včera jsem fakt že dost uvažoval o tom vyhodit tě (asi nejvíc od té chvíle, kdy jsme začali spolupracovat) a vzít do finále Sáru, takový poslední hnutí mysli mnou proběhlo, ale nakonec tě zachránilo v podstatě to, že jsi natočil to video (v neděli jsi říkal, že asi točit nebudeš a jelikož mám zatím ještě pořád z toho mého natáčení menší trauma, dost mě to nasralo a představa, že by to natáčení a útrapy celkově spojený s mou účastí v týhle hře byly nakonec zbytečný, mě dost nakrklo)

No, a to je v podstatě vše, co se dalo k mojí účasti v Kellyvoru napsat, teď už jen zbývá, jak se s tím popasuje porota. Musím říct, že mě tahle hra nakonec vzala dost za srdce, víc, než jsem od toho očekával, všechny ty nervy a zklamání, ale i radost a nadšení, prostě jsem si to nakonec užil se vším všudy a dokonce se tady nejspíš najde i pár lidí, které bych rád poznal v osobním životě (určitě dorazte na sraz, jakmile nějaký bude, já tam budu!). Musím se přiznat, že jsem ani v nejmenším nehrál hru, kterou bych od sebe kdy očekával nebo na kterou bych byl zvyklý z dřívějška, nikdy dřív jsem se necpal takhle do popředí a moje „fyzická“ hra byla asi tak milionkrát lepší, než bych kdy čekal, že by kdy mohla být, po strategické stránce jsem si to užil taky ažaž, hlavně ty poslední kola po sloučení – no a pokud někomu přijde, že moje taktická hra nebyla ideální, přiznávám, že možná nebyla, ale jsem přesvědčený, že byla nejlepší možná vzhledem k tomu, k jakému postavení ve hře jsem se před sloučením dopracoval – pak už prostě nebylo kam se schovat. 

Taky jsem si splnil v podstatě všechny mety, které jsem si přál splnit - solidní výsledek, za který se nemusím stydět, výrazná, zapamatovatelná hra, došel jsem dál než Lucie (zdravím naposled!!), pravděpodobně bych snad mohl teď mít povolen i přístup na Kellyho sraz v létě a nemusel se spokojit jen s Kalkatou, kde letos byli po tý kalbě u Moře na můj vkus všichni nějaký chcíplý - no, a když se k tomu připočtou mety, kterých jsem ani nedoufal, že bych dosáhnout mohl = moje nejlepší umístění, kterého jsem v online Survu kdy dosáhl, a celkem solidní šance konečně taky na vítězství, prostě, co víc si přát? 

Takže na závěr: všem vám moc děkuju za hru, i těm, které jsem bohužel nestihl až tak dobře poznat, i tobě, Kelly, že to pořád ještě pořádáš a že to (většinou) děláš celkem svědomitě a inteligentně.

S online Survivorem se loučí (tentokrát už vážně navždy? kdoví…) 

lacSzlo

Ahoj.

V první řadě bych rád poděkoval Kellymu za to, že mě konečně dokázal přemluvit k tomu, abych vyzkoušel jeho sérii. Trvalo mu to docela dlouho, ale nakonec to zvládl a doufám, že toho nelituje. Tuhle finálovku/závěrečku budu psát tak, abych nějak zakomponoval i vzpomínky, které nám Kelly nezadal a to mě mrzí, protože rád vzpomínám na věci,  které se děly a jichž jsem mohl být součástí. 

Do hry jsem šel s pocitem, že zde nic moc nesvedu. A taky jsem tak bohužel zezačátku konal. První výzva prohraná bez toho, aniž bych se zapojil a kmenovka skončila vyřazením Terky, v té doby mé jediné spojenkyně.  Dost mě to zamrzelo.

Po první kmenovce mi tedy bylo jasné, že to nebude dobré. Čekala nás další výzva a opět jsem do toho moc nedal. Můj přístup a navíc to, že jsem byl hned další na ráně mi totiž moc nepřidal a jednu chvíli jsem uvažoval nad tím, že skončím, každopádně mi to Kelly rozmluvil a já se vzchopil a začal hrát. V té době jsem si začal prvotně psát se Sárou a začali jsme navazovat něco, čemu by se dalo říkat spojenectví. Ikdyž to bylo lehce chaotický.. Náš kmen nakonec výzvu vyhrál a na kmenovku jsme naštěstí nešli, ale pořád to pro mě nebylo ono. Chtěl jsem se víc projevit. Toho dne vypadla Ruslana, kterou jsem však vůbec neměl možnost poznat.

Následoval den, kdy se bojovalo o individuální imunity na téma Survivor, což opravdu není moje parketa. Nikdy jsem Survivora nesledoval a i přesto jsem ho hrál. Divné, že? Asi ano. Nějak jsem to prohrál a pak pokračoval dál. Následovala pro mě asi nejvíce obávaná kmenovka, kdy jsem očekával, že určitě vypadnu já. Ale to se nestalo. Vypadla Štěpa, která s námi moc nekomunikovala. Lehce mě to zamrzelo, ale bylo to asi správný rozhodnutí. Věděl jsem však, že hlavní aliance kmenu příště půjde po mě a doufal jsem, že se stane něco, co mě zachrání. A to se stalo, když Kelly přišel s tím, že si máme vybrat barvy. Víceméně už jsem si byl jist tím, že jde o promíchání, které to taky bylo. 

To byl pocit úlevy, který jsem chtěl zažít. Vzhůru do promíchání. Skončil jsem ve kmenu New Cozumel, kde jsem byl s Miou, Patrikem a Vojtou. V této epizodě byla výzva, které jsem se neučástnil, vzhledem k tomu, že moje tvůrčí neschopnost a zároveň nedostatek materiálu nedal vzniknout ničemu dobrému a částečně i mojí vinou jsme skončili na kmenovce. Zde přišlo snad moje první rozhodování. Buď Mia a Patrik, nebo Vojta. Už z doslechu jsem věděl, že Vojta se mě dříve chtěl zbavit a nevěřil jsem mu. Udělal jsem správně. Vojta dal na poslední chvili hlas mně a kdybych se držel jeho plánu, vypadl bych už před 2 týdny. Další výzvu, tentokrát se slovy, jsme naštěstí vyhráli a nečekala nás kmenovka. Rád bych podotknul, že zrovna v této fázi hry jsem našel skrytý symbol imunity, který jsem pak úspěšně projebal na kmenovce v F9.  

Ale zpět k věci, s Miou a Patrikem jsme si díky této fázi vybudovali důvěru a po dalším smíchání, tentokrát do 2 kmenů, jsme měli i silnou alianci, kdy jsem jim to vrátil tím, že jsem uspořádal blind na Martiho, který se povedl. Hodně mi to bylo vyčítáno, ale myslím si, že to byl vhodný tah před sloučením, které následovalo hned poté. Možná jsem se mohl držet hraní si na Cozumel/Bonito, ale neřekl bych, že takhle ta hra funguje a rozhodně jsem neočekával že se podle toho budou všichni řídit i ve sloučení. Navíc mě přece předtím plánovali vyřadit, tak proč bych se k tomu vracel? Řekl bych, že tato kmenovka byla jedním z největších a nejméně očekávaných tahů této série, který mě neskutečně nakopl. 

A pak nastalo sloučení. Nechtěl jsem ho, ale zároveň chtěl. Nebál jsem se ho, ale zároveň bál. Nevěděl jsem, co očekávat po tolika dnech, kdy všichni byli v jiných kmenech a navazovali nová spojenectví jako já. Začal jsem o té hře přemýšlet ještě více a plánoval tahy. To, co přišlo, přichází a nebo za nějakou dobu ještě přijde. V kmenu se začaly vyskytovat spory, nejčastěji se Sárou, kterou jsem si však na začátku oblíbil. A je pravda, že její chování bylo často na zabití, ale vždycky to nějakým způsobem přešlo. Snažil jsem se své spojence chránit a nakonec z toho vzešel blindside na Fílu. Docela mě šokovalo, že to vyšlo a zároveň zamrzelo, protože Fíla hrál s obrovskou chutí a snahou něčeho dosáhnout. Nezapomenu podotknout, že opět přišla IRL výzva, která mi fakt nesedla a nedokázal jsem nic vzplodit. 

Čas šel dál a následoval další den. Výzva mi opravdu sedla, ale ukázalo se, že Patrik je velkým fanouškem do zeměpisu a suverénně ji ovládl, což mě hodně překvapilo a měl jsem docela i radost. Byla možnost vyřadit Láďu a pár návrhu na to dokonce i vzešlo, ale já se chtěl rozhodnout jinak. Tohle rozhodnutí mě možná bude stát výhru, ale říkal jsem si, že Láďa si zaslouží dostat se dál než jen sem. Focus tedy přešel na Karin, která byla viděna jako velká sociální hrozba. Opravdu jsem nevěřil, že něco hraje, každopádně jsem na to kývnul a zachoval se celkem jako velká svině, což jsem vlastně nikdy nechtěl, snažil jsem se hrát jako hero. Moje uvažování hold někdy kolísá až k bodu mrazu. Tohle byl jeden z nejhorších momentů ve hře, protože jsem právě přitom zbytečně použil svůj symbol imunity. A o tom jsem taky skoro nikomu neřekl, proto u mě po kmenovce klesla důvěra u Patrika, což mě docela zamrzelo.  

Zbývalo nás už jen osm a další den následovala další nečekaná výzva na kreativitu, tentokrát vytvořit symbol imunity. Nechtěl jsem se na to vyprdnout a hodil jsem tam aspoň můj rychlovýtvor v malování. Rozhodně žádná sláva. Následovala extrémně chaotická kmenovka, kdy se mnou nikdo nekomunikoval a já po minulé kmenovce očekával vyhazov. Musím uznat, že jsem byl mírně šokovaný. Nebo to tak vypadalo. Nehodlal jsem se k nikomu přiklánět, a Verčino „lhaní“, které bylo spíš nedorozumění jsem použil jako záminku pro to, abych hlasoval mimo. A vypadla Mia. Moje skvělá spojenkyně, na druhou stranu ale i hrozba, která přemýšlela, jak se mě do budoucna zbavit. Mia hrála moc pěknou hru a určitě mám radost, že jsme spolu drželi v alianci. Upřímně jsem byl po téhle kmenovce docela smutný, ale nebyl čas truchlit. Šel jsem dál. Začala moje spolupráce s Láďou, se kterým jsme začali vymýšlet skvělý tahy.

Moje vztahy s Patrikem se kvůli vypadnutí Mii docela zhoršily a následně jsem od něj dostal návrh na F4, který zněl přijatelně, ale očekával jsem háček. A háček v tom byl. Slib zněl tak, že mě nevyhodí v F4, bohužel už mě ale chtěl vyhodit hned tento den – v F7.  Láďa opět vyhrál výzvu, která byla poměrně těsná, ale výsledek byl nakonec stejný. Od Ládi jsem dostal info, že Patrik něco chystá, proto jsem „založil“ alianci, která měla jít proti mě. Zní to šíleně, ale fungovalo to skvěle. Sestávala se ze 4 členů – Patrika, Ládi, Verči a Kláry. Až na to, že Láďův hlas byl na mé straně. Ve hře byl však stále symbol imunity, kterého jsem se bál a chtěl jsem rozdělit hlasy. 2 pro Verču, 3 pro Patrika. A symbol byl doopravdy zahrán. Ale Klárou. A zas špatně. Chudák. Musím říct, že to pro mě bylo těžké rozhodnutí a chtěl jsem s Patrikem držet, ale když to obrátil proti mě, tak jsem ho z taktických důvodů nechal vyřadit. Každopádně to zahrál hodně dobře a jako hráče si ho za tento tah cením.

Počet hráčů se stále zmenšoval. Je jasné, kdo opět vyhrál výzvu. Průběh byl docela vyrovnaný, ale nakonec to dopadlo zase lépe pro Láďu. Co se týče kmenovky, začalo se mluvit o nenápadné Verče, která jen tak proplouvala. Chtěl jsem ji dát druhou šanci, šanci něco změnit a udělat tah, ta to však odmítla a ihned šla za Láďou s tím, že mě chce vyhodit. Možnost dostala, což by se asi u někoho jiného nestalo. Bohužel tedy na této kmenovce vypadla po revote Verča.

V F5 to začalo být komplikované. Asi se někteří tážou, proč se Sára s Bárou dostala až sem a asi všichni očekávali, že si je vezmu do finále, abych měl snadnou výhru. Ale já chtěl poctivý finále. Věděl jsem, že si ho Láďa zaslouží a i kdyby nebylo té imunity, kterou o jediný bod vyhrál opět on, bych si nebyl jist, jestli bych napsal na lístek zrovna jeho jméno. Holky, vím, že jste to vzaly jako solidní podraz, ale v této fázi hry už člověk nemá moc možností na výběr, snad mi to odpustíte. Doufám, že v téhle sestavě to finále bude alespoň zajímavější, když už jsem musel udělat toto. 

No. A teď se nacházíme tady. Ve finálové trojce. Obrovský kus cesty, který každý z nás musel ujít. Já jsem každopádně hrdý na to, že jsem na těch pomyslných kolejích nejel, ale že jsem byl ten, který je stavěl. Moje strategie a taktika mě bez jediné výhry imunity dostala až sem. Je škoda, že jsem nevyhrál ani jednu imunitu, protože na výzvy špatný nejsem, vždycky se to ale přiklonilo na stranu Ládi. 

Ještě bych však rád zmínil každého zvlášť, jelikož nám Kelly nedal prostor napsat vzpomínky.

Therez – Byla jsi pro mě skvělou spojencem a byla obrovská škoda, že si vypadla tak brzo, snad si ještě spolu někde zahrajeme 

Ruslana, Jerry, ŠaKal, Jerwys, Puldič, Šári – Vás jsem neměl možnost poznat, každopádně vám děkuju, že jste se zapojili a věnovali této sérce nějaký čas a usilí. 

Štěpa – Moc jsi nekomunikovala a to byla škoda. K tomu všemu jsi mě chtěla vyhodit z částečných úsudků. Nevadí, děkuju ti za hru. 

Vojta – Už od začátku jsi byl v té části, která se mě chtěla spíše zbavit, každopádně promíchání to úplně změnilo a nakonec jsi skončil na špalku ty. Kdybych ti věřil, udělal bych chybu. Každopádně myslím, že jsi jinak fajn člověk, díky za hru. 

Marti – Zezačátku jsme si moc nesedli a nejspíš jsem byl další na seznamu koho se zbavit. Nezapoměl jsem na to a radši se přidal k Patrikovi a Mie. Vím, že tě to naštvalo a mě to taky mrzelo, ale jsi dobrý a silný hráč a mít tě ve sloučení bylo moc riskantní.  Díky za dobrou hru.

Fíla – V životě jsem nepotkal nikoho, kdo by měl takovou chuť hrát jako ty. Měl jsem radost, že jsi z toho měl radost a rád jsem tě poznal, byla s tebou sranda!

Gertrůda – Hezká tvářička, kdežto extrémně sofistikovaná strategie. Nikdy jsi nevyšla z role, za což tě dost uznávám, skvělá hra, určitě si měla potenciál dojít dál, nebýt toho, že si na tebe všichni začali dávat až moc velký pozor.

Mia – Skvělý spojenec a zároveň milá holčina, drželi jsme spolu poměrně dlouho a věřil jsem ti, hrála jsi moc pěknou hru a rád jsem tě poznal. Naše fajnová aliance zařídila pár dobrých tahů, které určitě zpestřily hru a určitě bych se bez této aliance tak daleko nedostal. Doufám, že se v nějaký sérii ještě potkáme a uděláme nějaký pořádný peklo! 

Patrik – Dobrý hráč, rozhodně to máš v hlavě, podílel si se na velkých tazích a na výzvy jsi byl taky hodně dobrý. Naše aliance zvládla skvělý tahy a jak už jsem psal u Mii, bez vás bych tu nebyl.  Škoda toho, co se pak mezi náma stalo. Jinak by si měl určitě šanci se dostat dál a možná být i ve finále. Rád jsem tě poznal, snad se ještě někde potkáme  

Verča – S tebou jsem se skoro vůbec nepoznal, byla jsi taková nevýrazná, ale aspoň jsi to zkusila. Na to, že to byla tvoje první série to byl skvělý výsledek. Myslel jsem to s tebou dobře, ale bohužel to nevyšlo. Děkuju ti za hru  

Bajuu – Ačkoliv jsi se projevovala ve hře minimálně, tak jsi se alespoň trochu občas snažila ve výzvách. Jsi fajn holka, rád jsem tě poznal.  

Sára – Tak a tebe mam na konec. Jsi malý satan, který nám tu však celé dny zařizoval atmosféru, při které jsme se nikdy nenudili. Jsi prostě živel který sérii dodal jistý šmrnc, ikdyž tě potom lidi moc nemuseli. Každopádně co se stalo se a já jsem rád že jsem tě poznal a když tě zrovna nechytne nějaká nálada tak jsi fajn holka. 

Tato série sice končí, ale doufám, že se nevidíme naposledy. Jsem rád za to, že jsem mohl poznat nové lidi a zároveň se zase přiučit něco nového, tyto tři týdny mi daly hrozně moc. A to by bylo asi z této závěrečky/finálovky vše. Děkuju, jestli jste si dali ten čas dočíst to až sem. Adios, loučí se s vámi obávaný El Hobo!