6.10.

Během deštivýho čtvrtečního odpoledne mi zavibroval telefon v kapse, a já se dozvěděl od Toma Köglera, že si můžu balit na ostrov. Rozhodl jsem se, že tentokrát moje strategie nebude spočívat v důkladný rehabilitaci prstů s vyčištěním mobilu a klávesnice. Ani nebudu prostudovávat soutěže z minulých řad, abych byl pohotovější. Podobnou verzi jsem hrál už před pár lety u Cubbiho, takže mám představu o tom, kolik to může zabrat času. Vlastně jsem byl přesvědčenej o tom, že už se toho všeho víckrát účastnit nebudu. Tomáš mě párkrát dával možnost si zaplejeřit a já ho vždycky odmítl, což mi bylo líto vzhledem k tomu, že se rozhodl ochotně pokračovat v tom, co Kuba skončil/přerušil. Ale protože jsme měli možnost se potkat i osobně a ten čutálista z lanškrounský líhně nemá v hlavě jen bodla a jesle, tak jsem se ho nakonec rozhodl podpořit. Nemám žádný velký cíle, takže piánko. Nehraju na úspěch a neúspěch. Když mě vyšplouchnou teenageři, tak těm dravcům ještě pogratuluju za chytrej tah. Asi to budu mít trochu jinak nastavený než většina. 

V klasickým survivoru nejvíc fandím těm, kteří by mohli v divočině reálně přežít a jsou všestranní v soutěžích. Prostě mě to k těmhle lidem táhne víc než ke šprtům nebo moulům, co neumí ani rozpůlit klacek nebo se zraní dřív, než stačí vytáhnout ruce z kapes. Manipulátoři jsou fajn, ale ještě jsem neviděl nikoho, kdo by přemluvil křesadlo, aby samo od sebe rozdělalo oheň, zrovna tak prsatou dračici, co by ukecala rybu, aby došplouchala z moře přímo do toho ohně. Nechci bejt staromódní, ale pomalu se začíná zapomínat, o čem slovo survivor je, a to je velká škoda. Tahle online věc je postavená na úplně jiných principech, což bych chtěl připomenout všem, kterým se podařilo v týhle hře jakkoli uspět, a dovolí si fantazírovat nad tím, že by mohli třeba uspět i venku. Řeč těla, jeden z nejdůležitějších aspektů hry, tu chybí, a to je pro mě docela neštěstí, protože se živím pozorováním lidí. Na nějaký skautský a lovecký dovednosti taky můžem rovnou zapomenout, takže jak rozeznat ty lepší hráče od ostatních? Já budu věřit sociální hře, protože ta je na rozdíl od soutěží objektivní. Na závěr týhle zprávy bych se chtěl omluvit všem slečnám za to, že estrogen ve válce proti testosteronu nemá vůbec žádnou šanci, protože zatím všechny vítězky měly větší koule než ostatní pardálové s párečkem a fazolkama.

31.10.

První den hry jsem přišel domů pár hodin po zahájení a moc netušil, co se děje. Prohlídl jsem si všechny profily svých spoluhráčů a přemýšlel, s kým by to šlo a s kým ne (bavíme se fakt jen o týhle online hře). Napadlo mě si všechny oťukat, kdo si koho už přidal do přátel, a snažit se zjistit, jak se věci mají. Marek jako správný navrátilec měl už přidaný snad i naše sourozence a rodiče, tak jsem si s ním chvilku psal o blbostech. Až na výjimky jsem si s ostatníma šoumenama psal jen krátce, protože mi přišlo, že když jsem někomu konkrétnímu napsal zprávu po fb, tak se se mnou moc vybavovat nechtěl. Nebavilo mě řešit věci typu: ,,hey bro, ty seš fakt bezva kolík! Spolu vyřadíme všechny vidláky,  půjdem až na konec a s sebou vezmem ještě támletoho vořežpruta.“ Baví mě poznávat lidi, takže jsem se ostatních ptal na jejich život, zájmy, problémy, atd. Tohle pro mě znamená víc než hra a nekoukám na lidi jako na figurky. V klasickým survivoru, kde jde o prachy, by to bylo samozřejmě o něčem jiným, ale tam by celá skvadra pisálků narazila na široký spektrum lidí se zkušenostma a někteří z nich by nás přečetli rychlejc než toaleťák. 

Po twistu, kdy odešli z kmene Prob a Mark a k nám přišly dámy, jsem se nakonec ocitl v alianci, která táhla za kratší konec. Prohrávali jsme vše, co šlo, ale snažil jsem se přizpůsobit a zabojovat v soutěžích. Dostal jsem se až do dalšího twistu jako kapitán, kde jsem vytvořil tým, kterej taky všechno prohrál. Byl jsem smolař a přenášel to na ostatní. Pak jsem to nějak doklepal do sloučení a tam se spíš přizpůsoboval radu od rady. Přiznávám, že v týhle hře jsem sám nevytvářel žádný velký tahy, ale dokázal jsem se spojit s lidmi, který jsem nakonec přežil, a to bez toho aniž bych pro ně hlasoval. Neměl jsem moc na výběr, protože jsem měl jako spojence samý útočníky. Anatol i Mark vyloučili sami sebe kvůli svý agresivní hře a paranoie. Já hrál opatrně a defenzivně, protože tohle mi před lety u Cubbiho přineslo ovoce. Na poctivou defenzívu se spolíhám i ve sportu a vyhovuje mi to. Každej hrajeme po svým, tak si to hodnoťte jak chcete. Jen mi přijde úsměvný, když někdo tuhle hru bere tak vážně, jako by šlo o život - viz Miss Weja. Tolik nadávek a egomasturbace jsem dlouho neviděl. Píšeš, že by Kejty měla jít k psychiatrovi, ale tvoje závěrečka nepůsobí dvakrát moc vyrovnaně. Víc se k tomu nebudu vyjadřovat.

Když vypadla Mama D, zbylo sedm statečných. Ještě před jejím vyloučením mi Kuzbys napsala na rovinu, že je v porotě hodně chlapů, kteří by pro mě mohli hlasovat. I když jsem s ní úplně nesouhlasil, její upřímnosti si cením, a myslím, že nemělo cenu ji přesvědčovat, protože já bych si v opačným případě myslel to samý. Ukázalo mi to ale skutečnost, že kdyby final four byla složena z lidí, s kterými jsme vyloučili Dee, neměl bych na finále nárok, pokud bych nevyhrál poslední souboj o imunitu. Od teď budu psát chvíli kurzívou až do odvolání, abyste věděli, jak mimo jsem byl.

Vrátíme se zpět k normálnímu formátu písma, protože tohle všechno, co jsem psal kurzívou, je jedna velká blbost. Na začátku hry mi Marek poslal pergamen, na kterým stálo, že jako navrátilec dostal skrytou imunitu, kterou musí někomu předat před první kmenovkou. Možná už je to nějaká stará fintička, ale já to sežral i s navijákem a věřil tomu až do vypadnutí. Paradox je, že při poslední výzvě o imunitu, kdy jsme měli vyrobit symbol a já o tý svý věci nevěděl, že je falešná, jsem se rozhodl poslat klacek, kterej vyrobil Ozzy v Mikronésii. Ze srandy jsem k tomu napsal, že se mi holky vysmály, že je to jen podvrh, kterej vyrobil Marek. Dámy a pánové, nevím, jestli se dá propít do střízlivosti, ale já byl tak moc opitej rohlíkem, až jsem se do tý střízlivosti nakonec taky propracoval. Je škoda, že jsem to nakonec nezahrál. Nestal se ze mě Erik ani Eliza. 

Tímto bych se chtěl definitivně rozloučit se hrou Kellyvor, Cubbivor i jiným vorem. Už do tohohle jsem šel jen s tím, abych podpořil Kellyho. Nelituju toho, ale třikrát stačilo. Rád jsem poznal nový člobrdy a třeba se někdy uvidíme na nějakým srazu. Ať se vám daří!